Canisterapie

   

 

Již od dětství jsem cítila potřebu pomáhat lidem. Ráda jsem chodila ke starším paním do jejich domečků a povídala si s nimi. Nacházela jsem u nich velkou moudrost, pochopení a klid, který jsem potřebovala. Vyrůstala jsem mezi zvířaty a v kočárku vozila pejsky, kteří si to nechali líbit. Také jsem je zkoušela naučit nějaké triky a docela si mi to dařilo.

Potom přišlo období studií, různých jiných aktivit, ale láska ke psům se mnou zůstávala. Přišlo období, kdy začal být zájem o terapii se psy a tak jsem to chtěla vyzkoušet. Složila jsem se svými pejsky Canisterapeutické zkoušky a mohli jsme začít..první zkušenost byla v  Domově sociálních služeb ve Skřivanech, kde bydlí dívky a ženy různého věku. Vymýšleli jsme pro ně různé aktivity, hry, do kterých se můžou zapojit i pejsci. Nasbírala jsem tu spoustu cenných zkušeností, které mě dovedly k tomu, že tahle práce má smysl a její výsledky vidíte hned, v ten okamžik. Kdy vidíte záblesk v očích někoho jiného, který je v tu chvíli šťastný.

   

 

Potom se mi naskytla možnost začít chodit  s kamarádkou do Domova seniorů. Po první návštěvě jsem věděla, že tohle je činnost, ve které budu určitě pokračovat. Lidé jsou zde velmi vděční za každou návštěvu, milé slovo, rádi si s námi povídají.

Je tady klid a ticho, čas plyne jiným tempem a pejskům se tady moc líbí. Tady jsme poprvé viděla, že fenečky si spolehlivě najdou toho, kdo je nejvíce potřebuje, vyskočí si k němu a tulí se. Není potřeba je něco učit nebo jim říkat, co mají dělat. Přirozeně vycítí, kdo potřebuje jejich přítomnost. Všichni klienti jsou za naše návštěvy moc vděční a my jsme rádi, že jim můžeme alespoň občas zpříjemnit den. Za naši návštěvu je vděčný i personál, často se stává, že za námi na chvilku přijdou na pokoj klienta nebo se s pejsky pomazlí na chodbě.

Čas strávený v Domově mě vždy hodně posune v mém myšlení. Není třeba se stále za něčím honit a dělat si starosti, ale spíše být vděční za to, že jsme zdraví, že můžeme chodit, a dělat věci, které nás naplňují a baví.

   

   

Další prosbu o canisterapii jsme dostali ze Základní školy v Novém Bydžově, kde jsou speciální třídy pro různé děti. Sem chodíme již pátým rokem a děti si vždy hodinku s pejsky pěkně užijí. Nejoblíbenější činností je vodění pejska na vodítku a ty méně průbojné děti si rádi pejska pochovají, učešou ho kartáčkem a pomazlí se s ním.

       

 

Dále jsme začali jezdit do Chotělic, kde je Domov sociálních služeb a chráněné bydlení pro muže. Tady jsme nasbírali zase nové zkušenosti, muži nejsou tak důvěřiví a tak někdy potřebujeme pomoc personálu, abychom navázali přátelství. I prožitky jsou tu silnější, muži umí vyjádřit radost a vděčnost za každou naši návštěvu. Máme tady ovšem i jednoho klienta, který se pejsků bojí a jakmile nás uvidí přicházet, zmizí rychlostí střely ve svém pokoji a nevyjde odtud, dokud zase neodejdeme. Jednou se mi za pomoci personálu podařilo dostat se k němu blíže a to tehdy, když jsem s sebou vzala i kocourka Garfilda. Na kocourka se nechal přesvědčit, Garfilda si i pochoval a Garfi v jeho náručí spokojeně předl.

Při jiné návštěvě nebylo dobře Tomáškovi, který je upoutaný na lůžko. Vypadalo to, že ho netěší svět a že nechce s nikým mluvit. Přesto jsem si k němu sedla a dala mu fenku na klín a jeho ruku jsem dala na pejska. Za chvíli jsem najednou uviděla, že se usmívá a dokonce se mnou i začal komunikovat. V takové chvíli vím, že tato práce má smysl a že se pejsci dokáží na klienty nacítit a předat jim svou energii.

       

Práce se zvířaty mě naplňuje, psi, kočky i jiná zvířata mají dar empatie, nacítění, vědí přirozeně, co mají dělat a jak můžou člověku pomoci. I my lidé tuto schopnost máme, jen jsme ji  trochu pozapomněli používat.

 Vše, co na tomto světě vykonáme, se nám vrátí. "Co zasejeme, to sklidíme".

 

 

     

Nezapomínejme na to, že pomoc druhým lidem je něco, co by mělo být samozřejmostí.

I jen jedno dobré slovo nebo náš úsměv může pomoci druhému člověku právě v tom okamžiku, kdy se s ním potkáme. Buďme vlídní k sobě i k druhým.